Mám rád počítač

Mám rád počítač… Ano, je to možná… zvláštní… ale, mám rád počítač… Ta potvora kostkatá mi dá vše, co právě chci – sny, dny i noci bez spánku, hraní si se sebou samým i s jinými, radost smutek, překvapení, zděšení (to hlavně u nejnovějších zpráv), poučení, ale i cesty, které nazývám slepými.

Mám rád počítač, učí mne věcem novým, připomíná mi věci známé, zapomenuté, či pozapomenuté… Mám rád počítač… Tu věc, co věc, spíše už člena rodiny, která mi různými dráty, kablíky a já nevím, čím ještě omotává byt, zvyšuje účet za elektřinu a krátí dny... Mám rád počítač… Potkávám tam lidi, které mám rád, i lidi, které až tak rád nemám. Všichni ti známí, neznámí lidé mi plnými hrstmi cpou informace, nápady, náměty, podněty (snad i přísudky) a snaží se mi vnutit to, co se jim líbí…

Mám rád počítač, udělá za mne spoustu práce, ale na straně druhé, spoustu práce mi i přidělá. Abych byl „in“, nutí mne hned ráno, před prvním ranním močením zapnout tu „kostkatou potvoru“ a najet si nějaký ten více, méně, oblíbený server, abych vstřebal ty nejnovější informace toho daného dne a mohl vyrazit ten den prožít.

Mám rád počítač… Udržujeme velmi křehký vztah – já a vypínač té „kostkaté potvory“. Věčný boj, který je zatím „plichtou“, jednou vyhraji já, jindy vyhrává ten prokletý vypínač. Cena za prohru je tvrdá - vteřiny, minuty, hodiny mého času… Onehdá jsem šel v práci na oběd a procházel kolem trafiky, podotýkám, mé oblíbené trafiky, neboť uvnitř tohoto „stánku potěšení“ mají vše… Vše, co žádá má duše a mlsná huba – cigarety, žvýkačky… sladké tyčinky… Prostě vše… Navíc pan prodavač je človíček velice milý a tak se neomezím jen na nákup, ale většinou se i zapovídáme...

A tak jsem, zamyšlen, odbočil a otevřel dveře tohoto stánku vědomostí. Přivítal mne úsměv prodavače, přání krásného dne a dotaz, co že si to vlastně budu přát v tento prima den. Nedalo mi to a zrakem jsem zabloudil do regálů, kde jsem viděl vše, co dnes hýbe světem – zbraně, ženy, muži, sex, jídlo, drby… To vše samozřejmě ve všech možných polohách a podobách… Zabrousil jsem pohledem mezi časopisy, tiskoviny a cosi dalšího, co se snad raději neodvážím ani slušně nazvat a vybral si svůj oblíbený fotočasopis. Zaplatil, poděkoval a s úsměvem odešel, abych následně našel chvilku na pročtení právě zaplacených slov, vět i článků… Ale také na podrobné prohlédnutí všech fotek, obrázků a grafiky, která ruku v ruce doprovází ta písmena.

Pohodlně jsem se usadil, napil se kávy a začal prohlížet to, co jsem si přinesl. Začal jsem v tu chvíli žít příběh, příběh začínající titulní stranou a končící stranou poslední. Jedním dechem jsem hltal novinky ve fotosvětě, více či méně povedené snímky autorů, které znám, uznávám, ale i mnoha těch, které znám jen díky tomu, že jsem se nechal pohltit příběhem první, druhé, třetí… strany té tiskoviny.

Mezitím se mé myšlenky toulaly všude možně, až, po dočtení poslední stránky jsem časopis zavřel, položil na stůl a v mojí mysli se začal odehrávat boj. Co je vlastně lepší? Co je pro mne lepší? Investovat své finance do tiskovin podobných té, jejíž příběh jsem právě prožil, nebo mi v životě stačí stisknout tlačítko a toulat se po serverech? Zkusili jste si někdy položit tuto otázku? Já ano, právě v té chvíli, kdy jsem položil ten časopis na stůl… Jaká byla má odpověď na tuhle jednoduše složitou otázku? Jednoduše složitá - v tom virtuálním světě internetu najdu takřka vše, nač si právě v tu chvíli vzpomenu. Sítě omotávají celý svět a každého jednoho z nás. Ale, není přeci jen hezčí najít si chvilku, zastavit se, prolistovat pár stránek knihy, novin, časopisu? Uvědomit si tu hromadu práce, kterou hromada lidí vynaložila k tomu, abych právě já mohl zalistovat a začíst se? Nedegraduje ten virtuální svět prastaré umění knihařů? A nejen jich, nedegraduje ten virtuální svět i umění fotografů? Za sebe říkám jedno velké ANO - ano, degraduje. Sice mohu najít a „vygooglit“ skoro vše, jakýkoliv námět, jakoukoliv fotografii, ale, právě to v mých očích degraduje fotografii. Není nic jednoduššího, než po návratu z fotovýletu připojit svůj fotoaparát na kabel a bez rozmyslu nahrnout obsah paměťového media na server. Bez rozmyslu, bez výběru a snad i bez soudnosti. Navíc si nechat ještě více zdegradovat fotky snížením datové velikosti snímků… Lidé zasypávají svými snímky servery a výsledkem je ve finále ponížení fotografie jako takové. Netuším, co by staří fotografové asi řekli, kdyby viděli některá „díla“, kterými se prezentují „fotografové“ na internetu. Snad to raději ani vědět nechci, myslím, že by se místy začervenal i otrlý jedinec.

Možná se po dočtení předchozích řádek podivíte nad tím, že mám rád počítač. Ano, mám, obdivuji to, co ta potvora umí a zvládá, díky němu se spojím s lidmi, kteří jsou třeba zrovna v tu chvíli na druhém konci světa, mohu s jeho pomocí tvořit a vytvářet… Ale, na druhou stranu, je to jako oheň, i počítač je dobrý sluha, ale zlý pán.

A tak, s posledními hodinami roku 2010 tak trošku zkusím vyprovokovat Vaše mozkové závity. Kdo ví, třeba si v roce 2011 najdete více času nejen na pročtení mnoha krásných knih a časopisů, návštěvu výstav, kde se můžete krásných fotek takřka dotknout a ne na ně jen hledět na monitoru, ale třeba i najdete chvilku na to, abyste si položili otázku při výběru fotek, které hodláte publikovat – CO chci svojí fotkou říci ostatním, JAKÝ příběh mnou vybraná fotografie má sdělit? Třeba nakonec zjistíte, že se vyplatí více přemýšlet a „hodit“ na net jen to, o čem jste doopravdy přesvědčeni, že je to to nejlepší, co jste na svých toulkách zachytili. Třeba budete daleko více času věnovat už samotné expozici fotografii, než následné úpravě v editorech… A počítač bude Váš dobrý sluha a ne zlý pán Vašeho času, myšlenek a názorů.

A tak Vám všem, známým i neznámým přeji v roce 2011 jen suché cesty, dobré světlo, pevné boty (a nervy) a co nejvíce fotek, nad kterými Vaše okolí zůstane stát v němém úžasu. A zároveň Vám děkuji za prima chvilky prožité s Vámi všemi v tom právě končícím roce 2010.