Mé první dojmy z Pákistánu

pondělí 23. březen 2009 17:34

Dnes nebudu psát o bylinkách, stromech a jiných krásách naší kotlinky, ale pokusím se vám přiblížit mé první dojmy ze země, o níž se u nás nehovoří příliš přívětivě. O Pákistánu. Jedná se o mé, absolutně první dojmy po pár dnech v zemi.

Odjel jsem do této vzdálené, ne příliš důvěru budící země  služebně na stavbu elektrárny v Balloki jako kontrolní montážní technik. Vzhledem k tomu, že sem dodáváme ještě jednu parní turbínu a byl tam nějaký problém s dodávkou, tak byl můj odlet uspíšen.

Obě stavby se nacházejí nedaleko Indických hranic v pákistánském Paňdžáb. Paňdžáb znamená údajně 5 řek.

Již v letadle jsem získal zvláštní dojem.Poslední část cesty jsme absolvovali s pákistánskou leteckou společností z Dubaje do Lahore. Stevard mi přinesl dvě porce večeře a neustále zdůrazňoval, že se jedná o pákistánské jídlo. Na letišti v Lahore, když si imigrační úředník všiml, že stojí dva Evropané ve frontě na odbavení,nejprve přiběhl s dotazníkovými lístky a když zjistil, že už je máme a vyplnili jsme je v letadle, tak nás přivítal a přivedl přes celou frontu k přepážce. Tam si úřednice v uniformě a šátku musela nastavit kameru na scan našich držtiček a přednostně nás odbavila. Nechtěli po nás ani kontrolu zavazadel, jen se podívali na zavazadlové lístky a popřáli nám příjemný pobyt. A já osel se bál si sebou vzít i francovku, protože je v ní alkohol. V Pákistánu je totiž dovoz, prodej a konzumace alkoholu trestná. Jak jsem po pár dnech zjistil, zas taková tragédie to není, jen je problém si frťánka sehnat.

Po odbavení na site campu v Muridke, jsme se s kolegou hned pustili do práce. Napřed jsme s hrůzou zjistili, že pražský vedoucí stavby pranic radosti z naší návštěvy a kontroly dodávky nemá. Choval se k nám arogantně a povýšeně. Absolutně jsme nechápali proč. Přece jsme přiletěli pomoci vyřešit problém, aby nenastaly komplikace při montáži turbíny a skluzu termínů! Ale to je o něčem jiném než o Pákistánu a Pákistáncích.

Je neuvěřitelné, v jak bědných podmínkách tu spousta lidí žije. Jsou však velice přátelští. A to zdůrazňuji! Pracují tu na stavbě v podmínkách, které by pro nás Evropany byly nepředstavitelné. Dokáží si se vším poradit. Když jsem, abych je nezdržoval, chtěl něco udělat sám, tak mě nenechali a hned někdo přiskočil a sebral mi nářadí a udělal to. Opravdu jsou velice milí. Je tu klid a pohoda. Nikam nechvátají. Prostě žijí v klidu a rovnováze. Jsem tu již týden a nezaregistroval jsem jedinou hádku. Odseknutí či cokoliv jiného. Myslím tím mezi sebou a  samozřejmě i vůči nám. S vedoucím skladu jsme se dali jeden den do řeči a bavili jsme se o tom, jak je jeho zem prezentována v Evropě.

Bylo mu to neuvěřitelně líto. Řekl, že žil jak na severu ,tak na jihu a nikdy žádného teroristu nepotkal ani se s terorismem nesetkal. Jen prohlásil : ,,Pakistán je moje zem, mám tu svou rodinu, jsem muslim a žiji čestně a v míru se všemi lidmi a takoví jsme tu všichni, na koho se podíváte! Je mi jedno jakého jste vyznání, žijeme tu teď pospolu bez problémů a jsme rádi, že to tak je. Je mi hrozně líto, jaké informace má svět o mé zemi a o nás. Všude jsou lidé dobří a lidé zlí !!!‘‘

Po tom, co jsem sice jen krátce poznal tyto lidi, tak je mi to líto také!!! Bohužel sedmá velmoc novinářská je schopná v honu za senzací čehokoliv. Proč nenapíší ,jak je tu krásně. Jak tu kvetou mangovníky. Jak jsou zde lidé zruční a učenliví? Jak z ničeho dokáží udělat něco? Jak pracují v tom horku, které tu panuje a v prachu na stavbě.

Vždyť v Evropě se dějí nepravosti také. Denně umírá také spousta lidí násilnou smrtí a myslím, že jich možná bude víc než tady. Dosud jsem tu neviděl jedinou bouračku a to je mi v tom, jak se tu jezdí, záhadou. Tam kde žijí lidé, nikdy mír nebude! Jsme už prostě takoví.  A je jedno, v které části zeměkoule to je. Jen bychom si měli odpustit házet všechny do jednoho pytle. Nejsme všichni stejní a nikdy nebudeme.

Miroslav Holeček